Bitva u Thermopyl. Legendární bitva 300 Sparťanů proti milionové perské armádě, kterou zvěčnil režisér Zack Snyder ve svém velkolepém filmu „300: Bitva u Thermopyl“. Bitva, která zachránila Řecko a navždy změnila běh dějin. Film nám poskytnul jistou představu, jaké to však bylo ve skutečnosti? Probíhala tato bitva tak, jak je znázorněno ve filmu, nebo byla skutečnost úplně jiná? Letos je to 2 496 let od této slavné bitvy, což dělá skoro 2 500 let. K této příležitosti jsem se rozhodl napsat článek o této nejslavnější bitvě starověkého světa. Tohle je skutečný příběh Bitvy u Thermopyl.
SPARŤANÉ
Spartští bojovníci pocházeli z drsné hornaté oblasti. Sparta, někdy se také uvádí název Lakedaimón, je jediným řeckým státem s profesionální armádou na plný úvazek. Jsou neustále připraveni k boji. Byli cvičeni k válce. Stát byl připravený na válku. Sparťané nic jiného neznali. Sparťané nebyli žádní hrnčíři, byli to válečníci. Ale být obyčejným válečníkem nestačilo - byli vychováváni jako supervojáci.
Spartský vojenský režim začínal hned po narození. Každý narozený chlapec prošel nemilosrdnou selekcí ze strany rady starších. Pokud vykazoval nějaké známky slabosti, neměli Sparťané problém vzít ho a shodit z útesu, kde tyto malé děti zemřely na kamenech pod ním. Jen nejsilnější a nejschopnější se směli stát Sparťany. Chlapci, kterým bylo dovoleno žít, se museli zapojit do tvrdého výcviku, který jim začal v pouhých sedmi letech. Pokud dva chlapci bojovali a jeden projevil slabost, nebyl to onen chlapec, kdo byl potrestán za naříkání a porušení kázně, ale jeho starší mentor.
Chlapci ve Spartě neměli jednoduchý život. Bez ohledu na počasí chodili bosí, aby jim ztvrdla chodidla. Systém byl navržen tak, aby jim vštípil poslušnost, vytrvalost, odolnost a vše ostatní, co spartský bojovník potřebuje během války. Právě díky této odolnosti, ke které byli vychováváni, aby vydrželi bolest jak fyzickou, tak duševní, byli Sparťané jedněmi z nejlepších válečníků starověkého světa.
Byli to nejtvrdší bojovníci, jaké kdy svět spatřil. Sparťané byli na bolest zvyklí. Celý život prožili bolestí a nepohodlím. Veškerý jejich výcvik je měl zocelit a přivyknout snášet bolest. Řezná nebo bodná rána by je jistě bolela, ale nezastavila. Sparťan by sice dokončil boj zraněný, ale zvítězil by. Sparťané trénovali přesně tak, jak bojovali: brutálně, s plným nasazením a s veškerou svojí silou. Byla to bojová střetnutí typu muž proti muži. Smrtelné úrazy byly běžné. Muži mohli zemřít v bitvě i při výcviku.
A tento spartský výcvik neupadl v zapomnění. Dnešní zvláštní jednotky Spojených států mají spartský výcvikový program, a má to svůj důvod: nikdo nikdy líp nevypiloval bojové umění na nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak zabít nepřítele.
Sparťan byl voják tělem i duší. Celý život strávil výcvikem. Díky tomu šli do boje rozhodně a nebojácně. Sparťan nikdy neustupuje. Žízní po krvi svých nepřátel. Skutečný válečník bojuje tváří v tvář, štít vedle štítu v bojové linii meče a kopí. Takhle bojují muži. Když dojde na poslední souboj, Sparťan vyhraje.
Ulovit si vlastní potravu je klíčovou součástí spartského výcviku. Chlapci musí být samostatní, musí se spolehnout na svou schopnost přežít. Tato soběstačnost znamenala, že byli armádou, která mohla zůstat v poli tam, kde by už ostatní museli ustoupit. Pokud to nezvládli, mohli umřít hladem. Nedávali těm chlapcům moc jídla, takže ti museli improvizovat a být připraveni i krást. Když vás chytili při krádeži, byli jste potrestáni. Ne proto, že jste zloděj, ale protože jste špatný zloděj a chytili vás při tom. Tohle posilovalo jejich schopnost uživit se, což starověcí válečníci na tažení nutně potřebovali.
Myšlenka nenechat se chytit je posilovány každoročním rituálem. Sparťané měli svátek, jehož název se dá volně přeložit jako „Svátek kradení sýra“. Hladoví mladí Sparťané museli vzít kus sýra položený na kameni, aby tak ukojili hlad. Zároveň tam ale hlídali velcí muži s biči a kyji, kteří na zloděje sýru čekali. Učilo je to kradmosti a schopnosti nepozorovaně se přiblížit, což jim později proti nepříteli dobře poslouží. Cílem je připravit je na brutalitu boje. Pokud se spartští chlapci naučí ignorovat bolest, pak mohou pevně stát v bojové řadě a vydrží tam, i když budou ranění. Budou bojovat pořád dál.
Po jedenácti letech krutého výcviku je spartský rekrut v 18 letech hotovým vojákem. Dostane brnění a vybavení spartského bojovníka. Jeho nejcennějším majetkem je velký těžký štít. Je pro spartské vojáky tak důležitý, že je jim před každou bitvou vtloukáno, aby raději zemřeli, než aby o něj přišli. Matka říká svému synovi: „Vrať se se štítem nebo na něm!“ Jinými slovy: „Vrať se se svým štítem jako vítěz, nebo tě na něm přinesou mrtvého!“
Tito noví rekruti se připojují k nejlepší armádě celého Řecka. Má hrozivou pověst. Byli děsiví. Armády se často rozprchly jen, co je uviděli. Sparťané vstupovali do vřavy vysoce rozvážně, nedali se zastavit, valili se na nepřítele jako tank. A všechno to přispívalo k tomu, že se nepřítel bál ještě dříve, než mohl začít boj.
Vstup do armády byl jen první fází. Každoročně byli nejobávanější bojovníci vybíráni do elitní spartské jednotky, známé jako 300. Ale i v této elitní jednotce je vybraná skupina těch absolutně nejlepších. Je známá jako Kryptaie - tajná zásahová jednotka. Tihle muži byli elitou elit ve spartském vojenském systému.
Aby se spartští mladíci mohli přidat k tajné jednotce Kryptaie, musejí vykonat krutý iniciační úkol: dostanou úkol zabít jednoho ze spartské služební třídy Heilótů, kteří ve Spartě vykonávali veškerou manuální práci. Je to státem posvěcená vražda. Vlastně to státu umožňovalo používat Heilóty jako výcvikovou pomůcku pro elitní členy spartské armády. Pro budoucího člena Kryptaie bylo klíčové krytí. Pokud ho chytili, selhal. Pro Kryptaie to byl proces přijímání. Existoval proto, aby dokázali, že dokážou chladnokrevně zabít. Mohli tak dokázat své dovednosti a statečnost, ale zejména tak dokazovali svou oddanost státu. Byli připraveni brát životy ve jménu Sparty. Bylo to zřejmě extrémně agresivní a násilné.
Zabít bez váhání, čelit smrti beze strachu. To musí umět každý člen spartské elitní jednotky Kryptaie. Řada těchto mužů byla mezi 300 Sparťany, kteří se chystali postavit perské armádě.
SPARTSKÉ ZBRANĚ
Sparťané vyvinuli pro své válčení velmi jednoduchou, ale smrtící taktiku. Na dlouhou vzdálenost používali oštěp, na bližší pak kopí. A měli i další zbraň: xifos - krátký meč. A jako zbraň pak sloužil také štít. Čtyři zbraně jim hravě stačily k tomu, aby se postavili jakémukoli protivníkovi.
Dory bylo hlavní zbraní spartských bojovníků. Smrtící železné ostří na dvoumetrové tyči. Tohle kopí je smrtící zbraň. Prorazí pancíř, pronikne živým masem a zanechá hrozná zranění. Nesmíme také zapomínat na jeho ostří. Kopí díky němu proniklo člověkem jako horký nůž máslem a dokonce dokázalo zabít ještě člověka stojícího za ním. Kopí je tedy naprosto smrtící. A v rukou Sparťana je to přímo zbraň hromadného ničení.
Spartský krátký meč xyfos byl dlouhý jen 30 centimetrů, ale ukrývala se v něm smrtící síla. Jedná se o velmi ostrý meč a většina jeho váhy je v místě jeho ostří. Jediným úderem s ním klidně useknete nepříteli ruku. Sparťané mířili na hrdlo nebo vás sekli do stehenní tepny. Rádi bojovali zblízka. Pro kohokoliv byli těžkými soupeři. Síla úderu vychází z rotace boků, čímž Sparťan zasáhne svého protivníka plnou silou.
Kromě krátkého meče však Sparťané používali i dlouhý meč zvaný kopis. Byl vyrobený na sekání končetin a stínání hlav, byla to sečná zbraň. Jmenuje se Kopis, protože vychází z řeckého výrazu pro „sekat“. Svým tvarem se podobal nepálskému meči Kukri nebo Falcatě, kterou používal Hannibal - měl čepel zahnutou dopředu, typicky se zužoval a před koncem čepele byl tlustší. Rozložení čepele vytváří těžiště přesně tam, kde se má zaseknout. A právě tenhle meč se stal předlohou pro Spartský meč ve filmu „300: Bitva u Thermopyl“.
I když díky brnění dávali přednost boje zblízka, Sparťané měli i vrhací zbraň. Spartský oštěp je určen k boji proti celým armádám. Není to oštěp, který můžete vidět na olympijských hrách. Je to spíš velká šipka, asi jeden metr a půl dlouhá. Samozřejmě že ve správných rukou se stává smrtící zbraní.
Ovšem jedna ze zbraní Sparťanů byla natolik účinná, že s ní byla Sparta po více než 500 let nejsilnějším řeckým městským státem. Tou výhodou byl spartský štít Aspis. Byla to výhoda, proti které nikdo nic nezmohl. Cokoli by jejich nepřátelé použili - šípy, oštěpy, kopí - to vše by Sparťan odrazil svým štítem. Tento metr široký štít zhotovený ze dřeva pobitého bronzem pomohl Sparťanům stát se legendou. Nejdůležitější částí Sparťana byl právě jeho štít. Když bojovali u Thermopyl, jejich štíty zastavily veškeré perské zbraně. Štít je velmi platný v defenzivním boji a téměř nezastavitelný v boji ofenzivním. Při úderu postoupíte dopředu. Když se přiblížíte k protivníkovi, natáhnete ruku se štítem dozadu a zasadíte štítem úder do jeho tváře. Můžete ho trefit přední stranou štítu a srazit na zem, nebo můžete použít hranu štítu a zlámat mu kosti. Úder štítem mohl být dokonce mnohem ničivější než úder kopím! Stačí jediná rána štítem do hlavy a jste na místě mrtví. Spartský štít byla opravdu strašlivá zbraň.
Sparťan byl válečník v brnění. Hlavu mu chránila bronzová přilba a i zbytek těla byl chráněný opravdu silným pancířem. Žádný úder, ať jde o jakoukoli zbraň, tohle brnění neprorazí. Měl pancíř doslova od hlavy až k patě. V podstatě měli dvě brnění: štít byl tak veliký, že to bylo, jakoby před Sparťanem stál další muž. A i kdyby se nějaký nepřítel dostal za štít, tak měl Sparťan svoji zbroj, měl přilbu a chrániče. Sparťanovi jste tak víceméně mohli ublížit jen průzorem helmy. Ve své zbroji byl Sparťan jako živý tank. Narazil svým štítem do nepřítele a pak do něj vrazil svůj meč nebo kopí. Boj proti Sparťanovi byl jako boj proti vlaku. Sparťané byli nezastavitelní.
Kdo však říká, že jsou Sparťané brutální, neměl by zapomenout, že válka je brutální.
PERSKÁ INVAZE
Perská říše, v dnešní době Írán, se dobytím Babylonu v roce 539 před naším letopočtem stala největší říší, jakou kdy svět do té doby viděl. Babyloňany porazila početná perská armáda vedená králem Kýrosem II. Velikým, vyzbrojená bojovými vozy, které převálcovaly a rozmetaly každého, kdo se jim postavil na odpor.
V srpnu roku 480 před naším letopočtem vstupuje obrovská perská armáda do Řecka, vedená svým panovníkem. Pro Xerxa I. je to osobní. Před pouhými 10 lety Řekové zostudili vojsko jeho otce v Bitvě u Marathónu a Xerxes chce pomstu. Byla to kombinovaná pozemní i námořní invaze do pevninského Řecka s cílem podřídit si celý řecký poloostrov a udělat z něj novou provincii Perské říše.
Než perské vojsko vstoupilo na nové území, byl vyslán posel se vzkazem: „Prsť a vodu!“ Neznamenalo to nic jiného, než odevzdat trochu půdy a vody jako gesto, že se země podrobila Xerxovi. V případě Řecka to ale nebylo tak snadné. Sparťané to odmítli a posel skončil ve studně. Perského posla do studny ve filmu shodil král Leonidas, ve skutečnosti to však byl král Kleoménés. Navíc studna nebyla až tak hluboká, Sparťané se ještě umírajícím Peršanům vysmívali.
Historikové se dodnes nemohou shodnout na počtu vojáků, se kterými Xerxes vstoupil do Řecka. Podle řeckého dějepisce Herodota (asi 484-430/420 před naším letopočtem) tvořilo perskou armádu 5 283 200 mužů, z toho 1 700 000 pěších vojáků. Na základě těchto údajů historikové odhadují, že Xerxes vstoupil na řeckou půdu s vojskem čítajícím 500 000 až 1 500 000 mužů!
O této milionové perské armádě je také ve filmu zmíněno, že při pochodu se pod jejími kroky otřásala země a do sucha vypila celé řeky. Zní to neuvěřitelně, ale je to pravda! Když se pěchota a jízda přesouvali řeckým územím, toto obrovské množství lidí a zvířat doslova vypilo dvě řeky - Skamandros a Melas. Kromě Peršanů se na výpravě zúčastnilo ještě asi 40 jiných národů. Když uspořádali vojenskou přehlídku, Xerxes se z radosti a štěstí při tom pohledu rozplakal.
Pro řecké státy to znamená velkou krizi - nemají vojska na místě, aby se mohla Peršanům postavit. Řekové svolávají radu. Zoufale potřebují čas, aby shromáždili vojska. Obracejí se na spartského krále Leonida, velitele jediné profesionální armády v Řecku. A ten nakonec vymyslí plán. Rozhodnou se proti perské armádě jako zbraň použít její vlastní velikost. A chtějí ji co nejdéle zdržet v poli. Tohle obrovské množství perských vojáků by rychle vyčerpalo všechny zásoby. Celou oblast by vybrali do poslední mrtě při hledání věcí potřebných k přežití: vody, jídla a tak dále, a to by znamenalo veliký problém.
Klíčové v Leonidově plánu je najít místo, které by dokázal udržet. Místo, kde by Peršané nemohli využít své ohromné počty. To místo, které vybral, je přírodní soutěskou. Leží mezi horou Kallidromon a mořem a je známá jako Thermopyly - „Horké brány“. To kvůli termálním pramenům vyvěrajícím nedaleko. Tady se jediná cesta na jih sužuje na cestičku u pláže pouhých 20 metrů širokou. Je to ideální pozice. Perské jednotky to posílalo přímo na řecké formace, což velmi vyhovovalo řeckému stylu boje. Ten byl navržen k frontálnímu boji tváří v tvář, ruka proti ruce. Potřebovali najít pozici, kde by je nepřítel neobklíčil a neudeřil ze všech stran.
Je možné si všimnout, že samotná taktika boje u „Horkých bran“ je naznačena už na začátku filmu, kdy mladý Leonidas bojuje s vlkem.
Na tuto životně důležitou misi vedl svou elitní jednotku spartských 300 král Leonidas osobně. Ve filmu bojuje u Thermopyl 300 Sparťanů a blíže neurčený počet dalších Řeků. Jaké byly skutečné počty všech Řeků u Thermopyl? Na skutečném bojišti u Thermopyl stálo 300 Sparťanů a jejich spojenci o síle 7000 mužů, z toho nejvíc Thespijských, kterých bylo asi 700. Přidalo se k nim ještě 400 vojáků z Théb.
Ale právě 300 Sparťanů bude držet frontovou linii. V jejich obraně hraje klíčovou roli nejobávanější spartská bojová formace zvaná „falanga“. Je to obranná řada štítů ježících se kopími. Tato jednotka vydržela od nepřítele opravdu hodně a zároveň to byl vraždící stroj. Byla to jednotka, která dokázala zničit nepřátelské formace, proti kterým ji poslali.
To, co dává mužům jistotu postavit se nepříteli, jsou velké vyhloubené dřevěné štíty. Každý štít kryje jednoho Sparťana od stehen po krk, pokrývá tedy dvě třetiny těla, takže se voják nebojí bojovat. A Sparťané také vyhrávají díky své disciplíně. Společně vytvoří pohyblivou stěnu štítů. Síla falangy spočívá v tom, že se spojí síla jednotlivých bojovníků. Sparťan tak už není bojovníkem sám za sebe, je součástí válečného stroje. Stroje, ve kterém spolupracují všechny součástky v dokonalém souladu. Muži v něm už nechrání jen sebe, ale i druhé vedle sebe. Štíty slouží jako ochrana a kopí zase jako vražedná zbraň. Spartská kopí mají velký dosah. Tak velký, že i druhá řada bojovníků může zasadit smrtící úder.
PERŠANÉ ÚTOČÍ
Za úsvitu je vyslán perský zvěd, aby tyto muže špehoval. Vidí, že si olejují a pročesávají vlasy. Peršanům to přijde směšné. Peršané ale netuší, že právě takhle se tito muži připravují k boji. Jsou to Sparťané - nejmužnější a nejsilnější bojovníci mezi všemi Řeky. Zvěd podává hlášení o řeckých bojovnících svému panovníkovi Xerxovi. Ten nemůže uvěřit, že by tito změkčilí muži měli být hrozbou. Xerxes požaduje, aby se vzdali. Jenže právě to Sparťan nikdy neudělá. Spartské právo dávalo bojovníkovi v poli jen dvě možnosti: vítězství nebo smrt.
Pod horkým srpnovým sluncem v nejužší části soutěsky Thermopyl se řadí linie Sparťanů. Jejich falanga je asi 35 mužů široká a 8 nebo 9 mužů hluboká. Při čekání na perský útok pocítí stejný příval pocitů, jaký cítí před akcí i dnešní vojáci: kombinaci adrenalinu a strachu. Přesto budou odhodlaní bojovat a zemřít, aby jejich rasa přežila.
Ve filmu jsou Sparťané vyzváni, aby se vzdali. Odpověď na to, aby Sparťané složili své zbraně „Pojďte si pro ně!“ je skutečný výrok krále Leonidase. Dnes ho používá jako heslo řecká armáda na svých uniformách.
Peršané se blíží. Nastal čas, aby král Leonidas svým mužům připomněl jejich povinnosti Sparťana. Tohle vypovídá o tom, jak zdatní Sparťané byli, když se s nimi mohl do pole vydat šedesátiletý král a bojovat s nimi.
Peršané se pouštějí do útoku. Pěchota se vlna za vlnou řítí do úzké soutěsky. Xerxes jako první neposlal své úplně nejlepší jednotky, ale druhou divizi. Nebyli o moc horší, ale nebyla to úplná špička. Jsou to tisíce proti třem stovkám. Peršané očekávají snadné vítězství, ale Sparťané stojí pevně. Ti muži se na ně hrnuli doslova proto, aby se nechali zabít: na každého Peršana tu míří jedno a půl kopí. Peršan může jedno odrazit, jenže v tu ránu je tam další kopí a další Peršan je mrtvý. Bojový styl falangy je jedním z nejbrutálnějších stylů boje všech dob. Většina vašich protivníků je od vás méně než dva metry. Slyšíte výkřiky těch, které jste zranili. Cítíte, jak vaše kopí proniká do těla nepřítele. A během chvíle Peršané bojují v kalužích krve a musí se prodírat přes těla svých padlých spolubojovníků a nemají pevnou půdu, ze které by mohli útočit. Je to vražedná zóna. Připomíná to spíš mechanickou porážku než skutečný boj.
Do konce dne pobili Sparťané tisíce Peršanů a sami utrpěli jen malé ztráty. Leonidas a jeho muži věří, že se udrží. Pro svobodu Řecka je důležitý každý den. Ale pak se Leonidas dozví znepokojivé zprávy: přes hory nad Thermopylami vede tajná stezka. Pokud Peršané tuto stezku objeví, mohou se proplížit kolem spartské obranné linie a zaútočit na ně zezadu. Leonidas potřebuje své muže na místě, a tak na místo pošle zálohu složenou z místních Řeků.